NIC ZDE NENÍ vyskočí na mne hláška, když si otevřu zkraje týdne vzkazovou schránku. V aplikaci Wix spravuji webovky a píšu blog a k této hlášce je přidaná i vypovídající kresba ležící kočky opřené o klubíčko...
Vlastně proč ne?, říkala jsem si. Dám pauzu, volno, bude klidný týden, nic moc naplánovaného nemám, alespoň budu mít prostor pro přípravu rodinné oslavy koncem týdne. Cítila jsem ale jakousi rozladěnost a smutek. Znáte takové to zlověstné ticho?? Vlastně jsem chtěla mít vzkaz, plnou schránku vzkazů jsem si přála.
Nejdřív mi poslal můj milovaný bratr Milo fotku toho, co právě vidí z okna na Tenerife (obrázek v bílém rámečku). Když jsem foto ukázala doma, rodina jen vyhrkla: ŽIJE?
Kanárčanům vybuchla půda pod nohama, sopka La Palma.
Hledá se YETTI 2021 a Diář jako umělecké dílo
Budu vystavovat na prodejním veletrhu, festivalu pro umělce Open ArtFest 2021. Dávám dohromady vše potřebné, hlavně samotný Diář 2022, který jde teprve do výroby. Dále pak propagační materiál, fotokoláže, vybírám tu správnou profilovku a vymýšlím, jaké bonbónky pro návštěvy do mého stánku pořídím. Děsně se do Průmyslového paláce - Pravého křídla / 30. – 31. 10. těším.
Bylo spuštěno i internetové hlasování soutěže Hledá se YETTI 2021. Hlasuje se pro neobjeveného nejlepšího umělce festivalu. Hlas lidu je hlas boží, se píše na stránkách Artfestu, a dále pak:
Protože víme, že mezi námi je, tak ho najděme!
Kéž by se našel...
Píšu si do salónu (blog Week 26) o archivní Deník 2017. Ukázkový model v camel kůži jsem v luxusním krejčovství na pánské obleky ponechala již v červenci jako prototyp, doplňkový sortiment pro klienty. Že si chci vzít deník zpět, a to na ArtFest koncem října, píšu. Obdržela jsem emotikon opičky zakrývající si oči a vzkaz, že majitelka diář dala jednomu klientovi, který se o něj zajímal. ?!?
Nastalo velké ticho v mé duši.
Asi nedorozumění, říkám si a po chvíli odepisuji: Tak poprosíme klienta, jestli by mi ho mohl vrátit? To jistě pochopí. A k čemu by vlastně starý diář potřeboval? Nechtěl by raději nový na příští rok?
Spolu s majitelkou jsme v červenci hovořily u kávy asi dvě hodiny o všem možném. O babičkách, psaní a čtení diářů, o spolupráci... byl to hezky strávený čas, Olga měla krásné žluté šaty, moc jí to slušelo. Už se mi ale neozvala. Myslela jsem, že o spolupráci nemá zájem a diář že leží někde v salonu. Ve snu by mne nenapadlo, že následující den dostanu takovou odpověď: "Diář Andreo není, smiřte se s tím. Klientovi jsem ho prezentovala, to jsem pro Vás udělala!!, a jemu se líbil, tak si ho vzal. Nikdo se vás o starý diář neprosil", vyhrkla. Klientovi o něj rozhodně říkat nebude, kontakt mi neposkytne, ať zapomenu! A ať je v salonu již neobtěžuji!
Ticho v mé duši prostoupilo do vesmírných rozměrů.
Spektakulární lávové proudy z ostrovů dotekly až k nám. Projelo mnou opravdu veškeré spektrum nálad. Blízcí později lamentovali: Slušnost v obchodě neexistuje, na všechno musíš mít lejstro!
Milo z Tenerife jen řekl: Dáma musí odložit klobouk, který již nepotřebuje.
...volám po spravedlnosti schovaná do kapucky
Koneckonců není to tak dlouho, co mi ukradli z auta celý batoh i s diářem (rok 2019) přímo před očima. Říkala jsem si tehdy, že se mi toto znovu už nikdy nemůže stát. I když je mému srdci předmět drahý, jde pořád jen o věc, se chlácholím. Ale co s tou lidskou stránkou? Mohla bych bývala pro příště sama udělat něco lépe? Nevím. A tak běžné denní povinnosti a drobné kroky vpřed prostě dají všemu zase další rozměr, i když třeba trochu zmačkaný...
Lenka Švadlenka
Lenka vůbec není švadlenkou, ale občas si spolu zašijeme. Žlutý set – kapucky s návleky na ruce (viz obr. výše) – jsme vyrobily pro mou dceru. Máme žlutou rády. Klobouk odložen – nasazeny rukávy. Na Instagramu jsem jednou narazila na fotku modela s ohromnými rukávci, zamilovala se do nich na první pohled, pořídila látku na kostýmy a Lenka ji nádherně zřasila...
Řecký oběd a chůze bosky
Zřejmě jsme bosky po louce chodily se sestrou letos naposledy. Po slavnostním obědě v řecké restauraci a palačinkách u našich na chatě byla procházka nutná. A ze svatováclavských trhů jsem si dovezla milý šperk: Vřes zalitý pryskyřicí. Trochu jsem si doma tuto bylinku prolustrovala a zjistila tři dobré rady: Chceš-li něčí lásku získat, udeř ho (ji) růžovým vřesem. Když takového člověka chceš zapudit, použij vřes bílý. A kytice vřesu vetknutá za pasem prozradí prý jistojistě divoženku. Děkuju Osaro.
Tak pěkné zprávy ve vaší schránce!